Surová něha, úzkost a naděje
Nestává se často, abyste vložili do přehrávače disk s hudbou naprosto neznámé domácí formace a pak se dlouhé minuty v úžasu a s otevřenou pusou ptali sami sebe, jak to, že vám něco tak výjimečného dosud zůstávalo utajeno. Takový zázrak se přihodil před dvěma lety mnoha lidem, kterým se dostalo do rukou album Kalná severomoravské kapely Ladě.
Nahrávce se v recenzích dostalo mnoha superlativů, včetně formulace o „setkání Toma Waitse s Billem Frisellem“. Není to tak nadnesené tvrzení, jak by se mohlo zdát, chraplavý hlas a melancholický naturel zpívajícího básníka Michaela Kubesy i nespěchající, zvuk každé ze skladeb plně opanující kytara Petra Uviry mohou zmíněná kultovní jména skutečně připomenout. Ale aby nedošlo k omylu – Ladě jsou zcela originálním kusem muziky, pro kterou se nehodí jakákoli z nabízejících se škatulek, ať už bluesová, folková nebo šansonová.
Kapela, kterou není snadné slyšet naživo, nadále zůstává mimo jakoukoli pozornost mainstreamových médií, snad proto, aby se nemusela uchylovat ke kompromisům, a podstupovat tak riziko ztráty své jedinečnosti. Smršť nadšených ohlasů na desku Ladě však přece jen vyvolal jistou reakci: firma Indies Scope přišla s reedicí prvních dvou desek těchto syrových poetů. Na jednom CD tak vychází eponymní nahrávka dvojice Červeným vrchem (2002), kterou posléze Kubesa a Uvira proměnili v již kompletní kapelu Ladě – ta debutovala albem KUB 59 (2005), druhým ze snímků uvedené reedice.
Kolekce jedenadvaceti písní vás vtáhne od prvních tónů Uvirovy zvonivé kytary a prvních veršů deklamativního zpěvákova projevu – a propustí vás až po osmdesáti emocemi nabitých minutách. „Něha, sprostota, luční kvítí, roztažená stehna, zmatek, řád, úzkost a naděje,“ shrnul Michael Kubesa témata písní, jimiž se Ladě zadírají do srdce posluchačů jak rezavým nebozezem. Tak robustní písničkaření nemá v Česku obdoby.
Milan Šefl, hudební publicista