« zpět | Zdroj: Surrealismus z Beskyd »

Surrealismus z Beskyd

Když před čtyřmi lety brněnské vydavatelství vytáhlo na světlo napůl utajenou, převážně opavskou kapelu, mnozí se nestačili divit. Takové přesvědčivosti, žánrové otevřenosti a suverénnosti projevu jiní dosahují po patnácti, dvaceti letech existence. Originální kombinace surrealistických textů, bluesového prožitku, rockové energie a charakteristického zpěvu "přírodního úkazu" Michala Kubesy navíc nevyvanula ani s odstupem. Pořád "to" tam je.

Ladě jsou nekompromisní i na obalu.Pokud tedy někdo svou cestu k hudbě téhle stále nepříliš známé party teprve hledá, může mu být průvodcem i nové album. Jak sami avizovali, trochu více tu došlo k rozvolnění písničkové formy; tradičního střídání slok a refrénů se tu nikdo nedočká. Také texty se obejdou bez dnes tolik rozšířeného poetizování, květnatých veršíků a oslavy přírodní tématiky. Ale ať už jde o komorní a melancholicky zamyšlené polohy nebo o méně časté divoké běsnění, důsledně a někde až urputně servírované pocity nenechávají na pochybách.

Album posluchače nejprve řevem zažene do kouta, kde v temnu dotyčný (preventivně) dostane pár facek, aby se nevzpouzel, a následně se ocitl v náručí kypré ženy, která ho něžně obejme až s maminkovskou něhou a zaboří mu hlavu do mohutného výstřihu. Ty skladby v sobě mají jistou fatálnost, jako by kapela chtěla s pomíjivostí i povrchností světa bojovat tím, že ji přepere. Že ze sebe vše podstatné vydá hned a naplno.

Svým způsobem je to ale zdání. Struktura je tak bohatá a texty tak nepřístupné a nepoddajné, že navzdory prvotnímu úderu mají co odkrývat a čím překvapovat i v opakovaných setkáních. Chvíli škrábou až syrovým Waitsovským chraplákem (a akordeon k tomu vůbec není potřeba) a jinde se zas až vznášejí v artových obláčcích: kytara ve skladbě Oddech nemůže nepřipomenout Pink Floyd. Kubesův hlas zas vyvolává dojem příbuznosti s projevem Františka Segrada. Jenže na rozdíl od něj nevzbuzuje vizi folklórního valašského strýce, ale spíš drsného horala.

Třetí deska pětice Ladě je "muzikantská", stejně jako hudebně i stylově hravá, osobitá, a co je nejsympatičtější, nemá potřebu ani cosi předstírat, ani hlásat pravdy a zaručeně originální světonázory. Vymyká se a z šedi průměru vystupuje z davu prakticky vším. Je svá a přirozená. A přestože k tomu používá osvědčené "výrobní prostředky", mnohdy překvapivě víc, než čerstvá mladá generace.