Kubesův koutek
Úvodní slovo:
Vítám Vás drazí, dosud neznámí, přátelé,
Tato elektronická světnice by měla býti pozvolna zaplňována mými
dojmy, pocity, pozorováními, úsudky a dokonce i soudy...
Silně váhám.
Nevím, zda koutek otevřít.
Důvod či důvody?
Zmíním tři.
(1) Každý trouba plevelí všechna možná média svými životními moudry,
až se z toho člověku zapaří prostor mezi ušima. Nechci být součástí
této podivné, samolibé smečky.
(2) Chuchvalce plevele zatlumí řeč kompetentních. Kdy se k Vám
dostanou slova, popřípadě prožívání, opravdu chytrých nebo opravdu
čistých lidí???
(3) Poslední důvod snad nejlépe vystihne následující příběh, který
jistě, v nějaké podobě, znáte všichni.
Je mladý a bledý.
Útlá, žilnatá zápěstí svítí na zeleném stole.
Těší se, moc se těší.
Má přijít jeho milá.
Mezi námi ... možná je to tajemství ... ale již nejméně půl hodiny se
vpíjí do okamžiku setkání...
,,... Bože, když jsme se naposledy milovali, tak jsem měl dojem, že mi
rty vrůstají přímo do jejich stehen ... to mokro všude ... neumím si
představit, že budu ještě někdy dělat něco jiného ... musím jí to říct!"
Jeho temné, lesklé oči těkají po zaprášené výloze.
Ještě nejde.
,,... na konci jsem se třásl a choulil do jejího podpaží ... proč tak,
jakoby netečně, hleděla do stropu? ... musím jí to říct!"
Roztavená ulice si přece jen oddechla. Přišel odpolední stín ... ještě nejde!
,,Byla přece tak nádherná. Seděla v křesle. Kouřila. (Kouří jen
příležitostně.) Já se obkročmo objímal s peřinou. Její pootevřený
rozkrok se krásně leskl. Kouř vyfukovala do boku. Nebyla se mnou ...
musím jí to říct!"
Najednou si uvědomil, že utkvěle hledí na krk protisedící slečny.
Pohled mu utekl ke dveřím ... ještě nejde!!
,,Je krásná. Chce být právnička. Tatínek je hrdý, pracovitý, láskyplný
a férový. Maminka je klidná, sebevědomá, usměvavá. A samozřejmě
láskyplná. Bratr studuje informační technologie a práva ve Velké
Británii. Doktorát si dodělá ve Španělsku. Samozřejmě, kvůli jazyku a
atmosféře... a stromy, s klidnými obrysy bílých květů, strnuly ..."
Hledí do země, kde se promítá jejich setkání ... ještě nejde!!!
,,Vešla. Již od úterka věděla, že tam je a bude. Zářivým úsměvem
obdařila každého. A každému se udělalo tak nějak líp. Zarděla se,
přisedla. Zavrtěla se trošku. Dala mu vlhký, chvějivý polibek. Miluje
ho. Významně si olízl rudofialové rty tenké vztekem a šeptal: ,,Ty si,
kurva, myslíš, že se z tebe každý posere? ... a máš, kurva, pravdu,
třeba já určitě ... Co, kurva, chceš? ... aby Svět křičel jak jsi
úžasná? To On udělá, zvládneš totiž všechno! ... ale do něčeho
takového já nepatřím ... do piči, co uděláte s takovýma jako já ...
což tak láskyplné lágry?! ... kurvafix!"
Rozházel po zemi peníze a utekl.
Pozvracel se ihned.
Na schody ještě rozehřáté poledním sluncem.
Slastně se mu motala hlava.
Měsíc byl celý a zářil.
Nikoho už tak nebude milovat. Musí jí to říct!"
Opravdu vešla. Úvod se odehrál, jak předpokládal. Po polibku se
optala: ,,Co je s tebou, Míšo?" ,,Strašně rád říkám do piči a kurva."
,,Ježiši, co to říkáš, já ti nerozumím, a navíc mne to bolí ... bojím
se tě!" ,,Promiň, jsem tady už dlouho ..."
Měsíc je celý a září.
,,Co jí má vlastně říct?!"
Navzdory této trojici důvodů, koutek OTVÍRÁM! Jsem totiž dostatečný
samožer, abych to ustál! Navíc to stejně nikdo nebude číst, tedy kromě
Vás ... :-)
Dodatek: Jednotlivé příspěvky budou číslovány a budou míti krátké
názvy. Důvod? Pokud se rozhodnete na ně reagovat, nemusíte je citovat,
ale bude stačit odkaz na číslo nebo název.
(1)...Simpáčelko.
Stále víc mi lidé (včetně mne) připomínají ne příliš
oblíbené šprty ze školních škamen. Naučí se nějaký prd (prd to může být,
i když učení vyžadovalo veliké úsilí) a už „Simpáčelko!!!“ honem, honem,
aby si toho pokud možno všichni všimli. A tak v médiích (i jinde) zvedáme
ručičky jeden přes druhého, dupeme nožkama, bijeme se do prsou,
jen aby ostatní konečně viděli, jak jsme šikovní. Jsem přesvědčen, že tato urputnost
započala oním prokletým „Fifteen minutes of fame...“
Měli jsme to všichni v sobě, ale jeden „zbožštělý“ to pojmenoval...
Dobrá, třeba je to normální a má to tak být... vždy to tak bylo,
jen s rozvojem médií to je více viditelné...
Proč jsme však byli, a zřejmě zůstáváme, na toto chování tak alergičtí???
Je důvodem pouze závist?
On umí, já ne, a tak mi svým „Simpáčelko!!!“ brání, abych i já našel místo, kde vyniknout?
Nebo v sobě máme nějaký přirozený regulativ, jenž nám říká:
„Chlapče (dívko) nejdříve uraž kus cesty, vnímej, mysli, ciť, a pak pečlivě uvaž,
co je ostatním třeba říci... a popřípadě jim to řekni.“?
Ať je to tak nebo tak, dnešní schéma je takové, že pokud přestanete
třepat ručkama nad hlavou, stanete se neviditelnými.
Kdo z nás dokáže alespoň trošku polevit, vyslyšet zdravý rozum,
a tím uchovat osobní hrdost a pokus o harmonii...?
(2) Hledám.
Hledám místo, byť útlé, kde budu nezpochybnitelný.
Především sám sebou.
... zbylý koutek sotva k stání černou páskou opentlím...
Bude se mi volně dýchat.
Vím to.
Ale je to vůbec možné?
(3) Visačky.
Koupil jsem si nový kabát, kterému výrazně šustí podšívka.
Bývám většinou sám.
Pohnu-li se, jakoby by byl přítomen někdo další.
Musím si zvyknout.
Ve vřavě kolemproudících šustot nevnímáte.
Ten kabát zřejmě není určen osamoceným chodcům.
Na visačce to ale nebylo!
Není visačka jako visačka...
Onehdá jsem na jedné četl.
Přecitlivělý, urážlivý, vzteklý spratek se sklony k sebeponižování...
... doporučujeme, buď zahrnout láskou nebo izolovat.
Byla to má visačka z porodnice.
Jak to mohli vědět, že :-)?
Vítám Vás drazí, dosud neznámí, přátelé,
Tato elektronická světnice by měla býti pozvolna zaplňována mými
dojmy, pocity, pozorováními, úsudky a dokonce i soudy...
Silně váhám.
Nevím, zda koutek otevřít.
Důvod či důvody?
Zmíním tři.
(1) Každý trouba plevelí všechna možná média svými životními moudry,
až se z toho člověku zapaří prostor mezi ušima. Nechci být součástí
této podivné, samolibé smečky.
(2) Chuchvalce plevele zatlumí řeč kompetentních. Kdy se k Vám
dostanou slova, popřípadě prožívání, opravdu chytrých nebo opravdu
čistých lidí???
(3) Poslední důvod snad nejlépe vystihne následující příběh, který
jistě, v nějaké podobě, znáte všichni.
Je mladý a bledý.
Útlá, žilnatá zápěstí svítí na zeleném stole.
Těší se, moc se těší.
Má přijít jeho milá.
Mezi námi ... možná je to tajemství ... ale již nejméně půl hodiny se
vpíjí do okamžiku setkání...
,,... Bože, když jsme se naposledy milovali, tak jsem měl dojem, že mi
rty vrůstají přímo do jejich stehen ... to mokro všude ... neumím si
představit, že budu ještě někdy dělat něco jiného ... musím jí to říct!"
Jeho temné, lesklé oči těkají po zaprášené výloze.
Ještě nejde.
,,... na konci jsem se třásl a choulil do jejího podpaží ... proč tak,
jakoby netečně, hleděla do stropu? ... musím jí to říct!"
Roztavená ulice si přece jen oddechla. Přišel odpolední stín ... ještě nejde!
,,Byla přece tak nádherná. Seděla v křesle. Kouřila. (Kouří jen
příležitostně.) Já se obkročmo objímal s peřinou. Její pootevřený
rozkrok se krásně leskl. Kouř vyfukovala do boku. Nebyla se mnou ...
musím jí to říct!"
Najednou si uvědomil, že utkvěle hledí na krk protisedící slečny.
Pohled mu utekl ke dveřím ... ještě nejde!!
,,Je krásná. Chce být právnička. Tatínek je hrdý, pracovitý, láskyplný
a férový. Maminka je klidná, sebevědomá, usměvavá. A samozřejmě
láskyplná. Bratr studuje informační technologie a práva ve Velké
Británii. Doktorát si dodělá ve Španělsku. Samozřejmě, kvůli jazyku a
atmosféře... a stromy, s klidnými obrysy bílých květů, strnuly ..."
Hledí do země, kde se promítá jejich setkání ... ještě nejde!!!
,,Vešla. Již od úterka věděla, že tam je a bude. Zářivým úsměvem
obdařila každého. A každému se udělalo tak nějak líp. Zarděla se,
přisedla. Zavrtěla se trošku. Dala mu vlhký, chvějivý polibek. Miluje
ho. Významně si olízl rudofialové rty tenké vztekem a šeptal: ,,Ty si,
kurva, myslíš, že se z tebe každý posere? ... a máš, kurva, pravdu,
třeba já určitě ... Co, kurva, chceš? ... aby Svět křičel jak jsi
úžasná? To On udělá, zvládneš totiž všechno! ... ale do něčeho
takového já nepatřím ... do piči, co uděláte s takovýma jako já ...
což tak láskyplné lágry?! ... kurvafix!"
Rozházel po zemi peníze a utekl.
Pozvracel se ihned.
Na schody ještě rozehřáté poledním sluncem.
Slastně se mu motala hlava.
Měsíc byl celý a zářil.
Nikoho už tak nebude milovat. Musí jí to říct!"
Opravdu vešla. Úvod se odehrál, jak předpokládal. Po polibku se
optala: ,,Co je s tebou, Míšo?" ,,Strašně rád říkám do piči a kurva."
,,Ježiši, co to říkáš, já ti nerozumím, a navíc mne to bolí ... bojím
se tě!" ,,Promiň, jsem tady už dlouho ..."
Měsíc je celý a září.
,,Co jí má vlastně říct?!"
Navzdory této trojici důvodů, koutek OTVÍRÁM! Jsem totiž dostatečný
samožer, abych to ustál! Navíc to stejně nikdo nebude číst, tedy kromě
Vás ... :-)
Dodatek: Jednotlivé příspěvky budou číslovány a budou míti krátké
názvy. Důvod? Pokud se rozhodnete na ně reagovat, nemusíte je citovat,
ale bude stačit odkaz na číslo nebo název.
(1)...Simpáčelko.
Stále víc mi lidé (včetně mne) připomínají ne příliš
oblíbené šprty ze školních škamen. Naučí se nějaký prd (prd to může být,
i když učení vyžadovalo veliké úsilí) a už „Simpáčelko!!!“ honem, honem,
aby si toho pokud možno všichni všimli. A tak v médiích (i jinde) zvedáme
ručičky jeden přes druhého, dupeme nožkama, bijeme se do prsou,
jen aby ostatní konečně viděli, jak jsme šikovní. Jsem přesvědčen, že tato urputnost
započala oním prokletým „Fifteen minutes of fame...“
Měli jsme to všichni v sobě, ale jeden „zbožštělý“ to pojmenoval...
Dobrá, třeba je to normální a má to tak být... vždy to tak bylo,
jen s rozvojem médií to je více viditelné...
Proč jsme však byli, a zřejmě zůstáváme, na toto chování tak alergičtí???
Je důvodem pouze závist?
On umí, já ne, a tak mi svým „Simpáčelko!!!“ brání, abych i já našel místo, kde vyniknout?
Nebo v sobě máme nějaký přirozený regulativ, jenž nám říká:
„Chlapče (dívko) nejdříve uraž kus cesty, vnímej, mysli, ciť, a pak pečlivě uvaž,
co je ostatním třeba říci... a popřípadě jim to řekni.“?
Ať je to tak nebo tak, dnešní schéma je takové, že pokud přestanete
třepat ručkama nad hlavou, stanete se neviditelnými.
Kdo z nás dokáže alespoň trošku polevit, vyslyšet zdravý rozum,
a tím uchovat osobní hrdost a pokus o harmonii...?
(2) Hledám.
Hledám místo, byť útlé, kde budu nezpochybnitelný.
Především sám sebou.
... zbylý koutek sotva k stání černou páskou opentlím...
Bude se mi volně dýchat.
Vím to.
Ale je to vůbec možné?
(3) Visačky.
Koupil jsem si nový kabát, kterému výrazně šustí podšívka.
Bývám většinou sám.
Pohnu-li se, jakoby by byl přítomen někdo další.
Musím si zvyknout.
Ve vřavě kolemproudících šustot nevnímáte.
Ten kabát zřejmě není určen osamoceným chodcům.
Na visačce to ale nebylo!
Není visačka jako visačka...
Onehdá jsem na jedné četl.
Přecitlivělý, urážlivý, vzteklý spratek se sklony k sebeponižování...
... doporučujeme, buď zahrnout láskou nebo izolovat.
Byla to má visačka z porodnice.
Jak to mohli vědět, že :-)?